Menu Zavřeno

Jaká tedy byla má cesta k podnikání?

Zvláštní, trnitá a rozhodně taková, kterou nikdo nečekal. Vystudovala jsem speciální pedagogiku, a tak jsem rozhodně nepředpokládala, že se ocitnu tam, kde jsem teď. Možná mě ale právě volba toho oboru předurčila k tomu, aby se o pár let později stalo to, co se stalo.

Abyste rozuměli, když jsem na začátku psala o tom, že mám dvě děti, z nichž jedno je své, ale přesto kouzelné, myslela jsem to doslova. Můj starší syn má vlastní svět, do kterého mi dovoluje nahlédnout jen někdy. Trpí mentální retardací a dalšími přidruženými postiženími, o kterých bych se tu jen nerada zmiňovala, protože o tom tenhle blog není.

Jeho narozením pro mě začal nepředstavitelný kolotoč povinností, který zná asi každý, kdo má doma trochu nestandartní dítko. Chvíli mi trvalo, než jsem jeho postižení přijala jako fakt. To ale neznamená, že jsem se s ním smířila. Cesta ke zlepšení je tu totiž podle mě vždycky. A tak jsem se po čase, když jsem se konečně oklepala z toho prvotního šoku a načerpala trochu informací, vrhla na výrobu různých didaktických hraček, pomůcek, kartiček a vlastně ani nevím, jak to všechno odborně nazvat.

Od rána do noci …

Byla jsem v zápřahu opravdu od rána do noci. A často sama, protože manžel se své náročné práce nevzdal – nemohl, pokud nás měl někdo uživit. Tím si nechci stěžovat, ale jen nastínit, že prostor na nějakou seberealizaci jsem opravdu neměla. A časem, časem mi to začalo opravdu vadit. Nejsem člověk, který by vyhledával stereotyp. Naopak – miluju změnu, akci, pohyb. A z téhle triády jsem měla akorát ten pohyb. Což mě rozhodně neuspokojovalo.


Párkrát mi přišlo na mysl, že bych se vrátila do práce. Do školky. Jenže jak rychle tahle myšlenka přišla, zase odešla. Jednak bylo naprosto nemyslitelné, abych někde udala své tak trochu jiné dítko a starala se o cizí děti, pak bych to taky nedokázala skloubit časově. A za třetí – nebyla jsem si jistá, že se chci z domu, kde se starám o děti dvě, z nichž jedno je, jak už jsem napsala, tak trochu své, dostat do práce, kde těch dětí, byť zdravých, bude třeba třicet. Bylo mi jasné, že musím vymyslet něco jiného, a nejlíp alespoň trochu změnit obor. Protože jestli budu své speciálně-učitelské praktiky aplikovat i jinde než doma, asi mě brzo odvezou. Ten zápřah by se prostě nedal dlouhodobě zvládnout.
Práce z domova?

Při pohledu na moje možnosti mě hned napadlo, že by byla ideální práce z domova. Práci bych si udělala podle možností, nemusela bych se zajímat o to, kam dát děti a vůbec, všechno by tak nějak bylo míň komplikovaný. Navzdory článkům, které tvrdí, že tenhle typ práce není pro každého – což asi není a články na tohle téma můžete najít třeba TADY nebo TADY – připadalo mi to jako jediná možnost, kterak bych se mohla vrátit do pracovního procesu.

Ne, že by to bylo nějak akutní, manžel jako programátor, to musím přiznat, vydělal dost na to, aby nás zabezpečil. Stranou však zůstávala moje už zmíněná seberealizace. Asi nikdo nechce být denně několik hodin zavřený mezi čtyřma stěnama, protože dítě špatně toleruje změnu prostředí. Nikdo nechce jen tak sedět a nečinně čekat, navíc mít pocit, že je k ničemu.

Ale kde?

Horší bylo, kde takovou práci vzít. Básnický střevo nemám, abych si mohla přivydělat copywritingem, z jazyků umím nanejvýš pár naučených frází. Ideální postavení pro to, abych mohla pracovat doma, nebo sama na sebe. Ani titul z pedagogiky mi v tom moc nepomohl. Chvíli jsem byla zoufalá. Pak jsem ale, tak trochu náhodou, zabrousila na weby maminek postižených dětí a zjistila, že výroba speciálních pomůcek by se hodila asi každé z nich. Že by tohle přece jen byla cesta? Nebudu vás napínat, byla. A vy čtěte, jak to bylo dál.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *