A nejinak tomu bylo i v mém případě. Na svou obhajobu ale musím říct, že jsem ke svému podnikání, tedy k výrobě nejrůznějších pomůcek a stimulačních materiálů, nepřistupovala od samého začátku tak, jak bych měla. Podnikatelský záměr, jak mnozí tuhle aktivitu nazývají, jsem měla nulový.
Nechtěla jsem primárně vydělávat horentní (nebo vlastně jakékoliv) sumy. Mým cílem bylo jen trochu změnit svůj životní styl, rozbít stereotyp a možná tak trochu pomoci těm, které jsou na stejné lodi jako já. V době, kdy šla má mladší dcera do školky, jsem přece jen získala trochu víc času sama na sebe. A hodlala jsem ho využít.
Mnozí marketéři by se ale chytali za hlavu. A to hned několikrát. Důvod? Zcela prostý. Představte si někoho matematikou nepolíbeného, někoho, kdo nemá žádné obchodní dovednosti a chtějte po něm, aby si stanovil dlouhodobý podnikatelský plán a nacenil své služby. Jasně, že jsem to neuměla, a tudíž jsem to ani neudělala.
Zpočátku jsem chtěla jen pomoct…
Jak už jsem nastínila v odstavcích nahoře, zprvu jsem chtěla jen pomoct a trochu ulevit těm maminkám, které jsou na stejné lodi, ale na výrobu didaktických her, pomůcek a dalších věcí jim prostě nezbývá kapacita, nebo zkrátka nejsou dostatečně zručné.
Chtěla jsem využít toho, že mě to za ty roky konečně začalo bavit, že vím, kam sáhnout, kde vzít a že k tomu možná mám se svým (skromným) pedagogickým vzděláním blíž než ostatní. Ceny tak byly více než symbolické a zpětně si myslím, že mi možná ani nezaplatily náklady na výrobu – jo, i chybama se člověk učí.
Za almužnu? Takhle to dál nejde.
Brzo mi došlo, že něco musím změnit. Že nejde dělat věci jen tak – vlastně ani právně ne. Po dvou měsících, kdy jsem svoje kreativní umění nabízela tak trochu pokoutně maminkám na webech, došlo na založení patřičného oprávnění. To tedy bylo něco na mě a myslím, že právě tady byl onen první moment, kdy jsem to chtěla vzdát – píšu první, protože takových bylo ještě mnoho, mně zkrátka někdy stačí málo.
Abyste rozuměli, nenávidím úřady a nenávidím papírování. Ano. A právě proto jsem se vrhla do víru podnikání. Dává to smysl, že jo? Někdy zkrátka dělám věci, které nechápu ani já sama. A to už je co říct, protože obvykle mám pochopení pro kdejakou kravinu.
Přemohla jsem samu sebe (a taky přemluvila manžela, aby mi s tím trochu – trochu víc) pomohl. Za pár dní jsem tak měla všechno pohromadě a mohla se soustředit na to, kam dál.
Nový sortiment i ceny
Prvním krokem, ač jsem ho dělala hodně nerada, bylo zvýšení cen. Asi nikoho nebaví práce, za kterou nedostane zaplaceno. A tak i když se svými potencionálními zákazníky jakkoliv soucítíte (on soucit obecně je v podnikání dost blbá vlastnost, mimochodem), někdy je třeba udělat opravdu razantní krok.
Zvýšila jsem ceny a čekala, co se bude dít. Přírůstek na ceně byl sice znát, ale přesto si troufám tvrdit, že pro většinu maminek nebyl neuplatitelný. Koneckonců, vím, alespoň zběžně, jaká je v oněch rodinách situace a jakou cenovou hladinu – ha, i moje podnikatelské vyjadřování se časem zlepšilo – si můžu dovolit nastavit.
Stejně jsem se ale bála, co se mnou bude dál. Zůstanu bez zákaznic? I to reálně hrozilo. Samotnou mě překvapilo, jak moc mi najednou na celém tom projektu záleželo. Říkala jsem si, vlastně celou dobu, že o nic nejde, a že když to nepůjde, prostě to zabalím. Pak jsem ale narazila na články věnující se podnikání na mateřské (pro zájemce TADY a TADY). Najednou mi došlo, že se vlastně nechci vzdát a že ač to bude zátěž, chci do toho jít. Nikdo nedělá věci jen proto, aby byl neúspěšný. Bylo jasný, že se musím do podnikatelských praktik ponořit trochu víc. A taky, že dělat objednávky na koleně věčně nemůžu.
